Takovým náznakem, že člověk není, čím býval, že se vydal na svou poslední cestu životem, může být dle lékařů nechuť trávit čas ve společnosti, neochota stýkat se s lidmi a ztráta zájmu o své koníčky a zájmy. Prvním z příznaků, který může být předzvěstí blížící se smrti, je snížená chuť k jídlu a poté i její úplná ztráta. Několik dní před smrtí člověk většinou přestává jíst i pít. S ubývající energií a slábnoucím metabolismem umírající člověk potřebuje daleko víc spát. S úbytkem energie souvisí i ochabování svalstva. Mnohdy pár dní před smrtí není člověk schopen ani drobných úkonů, třeba zvednout hrneček či jen ruku, nebo se otočit v posteli. Protože umírající méně jí a pije, dalším souvisejícím příznakem umírání je změna vyměšování. Orgány pomalu přestávají pracovat. Nejen to, všechny vnitřní orgány fungují hůř, protože klesá krevní tlak. Tak se snižuje i tlukot srdce. Srdeční tep začíná být nepravidelný, někdy pro laika až téměř neznatelný. Se snižováním krevního oběhu klesá i tělesná teplota. Krev zásobuje především vnitřní orgány, do končetin jí proudí stále méně, jsou tak na dotek studené. Podstatná je změna dechu. Jak se blíží okamžik posledního výdechu, dech se značně zpomaluje a je nepravidelný. Může docházet i k dlouhým pauzám mezi nádechem a výdechem. Dech se může na okamžik i zastavit. Je těžký a mnohdy i sípavý, hlučný. Říká se mu „chrapot smrti“. Postupně se stává dýchání „mělkým“, zpomaluje se, až se nakonec zastaví. V důsledku nedostatku kyslíku přestane pracovat srdce. I když člověk umírá, mozek stále pracuje. Člověk může být v posledních okamžicích života zmatený a ztrácet pojem o tom, co se děje. Někdy i zdánlivý spánek je vlastně krátkodobé bezvědomí, které se může prodlužovat. Umírající často trpí halucinacemi, zkreslenými představami.