Z několikahodinových procházek se stala procházka maximálně na hodinu, z té půlhodina, a pak najednou nic. Nejvíc mě mrzí, že už není schopný ujít žádnou procházku. Chodíme spolu každý víkend, kdy přijedu domů ze školy, alespoň do půlky ulice a zpátky, aby si mohl ty své stromy očurat. I to mu stačí.
Svaly a nožky už mu skoro vůbec neslouží, a tak ho všechno svědí a kouše. Takže drbeme jako o život. Odměnou nám je olíznutí a spokojený pes. Občas omládne – to když za námi přijde na návštěvu mladá akita nebo americký stafordšírský teriér. Ale na nějaké blbnutí, to on už není. Už mu to zdraví nedovolí.
Snažím se užívat si s ním každý den, kdy jsem doma a kdy nám to počasí a jeho zdravotní stav umožní. Stále zvládáme jednoduchou poslušnost, jako je „sedni, zůstaň a ke mně“ – díky posunkům, které uměl v mládí k vysloveným povelům. Sice už to není rychlé a krasopisné, ale to už nám nevadí. Lehnout umí taky, ale bolí ho při tom celý pes, takže na povel to po něm nevyžaduji.