Historie burmilských koček

Kořeny britské krátkosrsté kočky sahají do 19. století. Britové začali podle vytvořeného plemenného standardu, který popisoval krátkosrstou kočku perského typu, šlechtit ze svých domácích koček svou národní rasu. Vybírali zavalité, statné domácí kočky s hustým plyšovým kožichem. Často je křížili s perskými kočkami, aby docílili lepší stavby těla. Důležité byly i barvy srsti a očí, jejich hloubka a tón. Zpočátku byla britská kočka chována pouze s modrou barvou srsti. Až do roku 1976 se mohla ve Velké Británii každá domácí kočka stát britskou krátkosrstou kočkou, musela jen splnit stanovený plemenný standard. V současné době je celosvětově jedním z nejoblíbenějších plemen.

V roce 1901 byl ve Velké Británii založen 1. klub domácích krátkosrstých koček Short Haired Cat Society nad Mansclub. Tím se dostala anglická domácí kočka více do popředí a mohla se začít psát její historie. Anglická domácí kočka, vyskytující se v mnoha barvách i podobách, dostala svůj plemenný standard právě kolem roku 1900. Vzniklo tak nové plemeno - britská krátkosrstá kočka. Až do roku 1976 bylo ve Velké Británii možné zaregistrovat každou kočku, která splňovala požadavky na typ - statná konstrukce těla, podobná perským kočkám, avšak s krátkou srstí. Tak začali chovatelé vybírat kočky mohutné, s hustou srstí, aby docílili požadovaný typ. K urychlení tohoto šlechtitelského procesu využívali perské kočky, které do britských často zakřižovali. Tehdy byly povoleny pouze tyto barvy: modrá, černá, bílá, černobílá, červená, stříbřitá tabby, želvovinová, želvovinová s bílou a tabby s bílou. Současně se šlechtěním britské kočky probíhalo na evropském kontinentě šlechtění kočky evropské, tehdy typově velmi podobné britské kočce. Jelikož ve skandinávských zemích šli chovatelé jinou cestou, a domácí kočky nekřížili s perskými, byly tyto evropské kočky časem dost odlišné od koček chovaných v Anglii.