Historie ceskoslovenských vlčáků

V roce 1955 byl v tehdejší ČSSR, konkrétně v chovatelské stanici "z Pohraniční stráže" v Libějovicích v jižních Čechách zahájen pokus, jehož cílem bylo zjistit co nejvíce o chování vlka v zajetí a který měl také prokázat možnost odchovu potomků jak ze spojení vlka a feny, tak psa a vlčice a jejich další životaschopnost. K prvnímu úspěšnému krytí vlčice Brity psem Cézarem z Březového háje došlo na jaře roku 1958 - 26. května se pak narodilo 5 štěňat. V roce 1968 bylo v chovné stanici v Býchorech uskutečněno další křížení - tentokrát byl použit vlk Argo a fena německého ovčáka Asta z SNB a následně zde byla odchována i druhá filiální generace kříženců z této linie. V roce 1974 byl spojen vlk Šarik s kříženkou třetí filiální generace Xelou z Pohraniční stráže a také s fenou ČV Urtou z Pohraniční stráže - toto křížení bylo uskutečněno v novém kynologickém zařízení poblíž Malacek, které patřilo bratislavské brigádě Pohraniční stráže, kde působil pan František Rosík, který dlouhodobě spolupracoval s Ing. Karlem Hartlem. K poslednímu přikřížení vlka došlo v roce 1983, kdy bylo uskutečněno spojení vlčice Lejdy zapůjčené ze ZOO Ohrada v Hluboké nad Vltavou s německým ovčákem Bojar von Schotterhof. Začala cesta k mezinárodnímu uznání plemene - standard československého vlčáka byl schválen FCI dne 13. června 1989 v Helsinkách a vydán sekretariátem FCI pod číslem 332 dne 28. dubna 1994. Po deseti letech od schválení standardu FCI byli českoslovenští vlčáci znovu předmětem jednání - musela být totiž provedena obhajoba, jejímž cílem bylo prokázat životaschopnost plemene a plnění všech kritérií a na jejímž základě se plemeno Československý vlčák v roce 1999 definitivně dočkalo mezinárodního uznání.