Co se stane s amputovanou nohou?

Kdo nezažil, nemůže si nikdy představit, jaké to je. Vzbudíte se z umělého spánku, jste celá ovázaná a zjistíte, že nemáte nohy. První myšlenky byly sebevražedné, což je asi normální. Ale naštěstí netrvaly dlouho. Možná tím, jak mě lékaři zatracovali, tak o to víc jsem si v sobě nesla myšlenku, že jim ukážu. V nemocnici jsem ležela půl roku, 5 týdnů v umělém spánku, 60 narkóz. Hrozná doba. Pak půl roku v rehabilitačním ústavu a pak všechno doma změnit. Bydleli jsme v mezonetu ve 3. poschodí bez výtahu. Spousta lidí si myslí, že amputací nohou život pomalu končí, ale není tomu tak. Vy jste toho zářným příkladem. Jak moc se Vám změnil život po amputaci nohou? Změnil se mi od základu. Hlavně myšlením. Úplně jsem vše přehodnotila. Je potřeba si každý den užít tak, jako by byl poslední. Všechno na světě má svůj význam. Je potřeba s tím tak žít. Otevřel se mně úplně jiný prostor pomoci. Ono to, že zdraví je nejdůležitější, není vůbec klišé. Svůj handicap na veřejnosti neskrýváte, právě naopak. Jaké jsou reakce lidí? Ono je potřeba svůj handicap přijmout. Jak říká můj kamarád, to, co bylo, je „ pravěk“. Já osobně s tím nemám vůbec problém. A když ty nohy jednou nemám, tak proč z nedostatku neudělat přednost? Nemusím chodit na pedikúru, v zimě mně není zima od nohou.....musíte si z toho dělat legraci, jinak by to bylo na zbláznění. A myslím, že ostatním to může pomoci, když vidí, že jemand ve sněmovně nemá nohy. Musí to být ohromně motivační. Dá se dokázat všechno, když to opravdu chcete. Jste zakladatelka spolku na pomoc handicapovaným, tzv. spolku pro amputáře s názvem No foot no stress. Jak vůbec vznikl nápad na založení této organizace? S kamarádem, který také nemá nohy a potkali jsme se v RK NA Malvazinkách, jsme večer seděli venku a přemýšleli, co budeme dělat. Zjistili jsme, že nikdo takový neexistuje, že všichni řeší vozíčkáře, ale amputáře nikdo. Spolek má sídlo u mě doma. Nepotřebujeme kancelář. Fungujeme spíše na telefon, motivačně návštěvou, pořádáním akcí. Vždy záleží na tom, kolik peněz dáme dohromady. Dělali jsme rehabilitační víkend, školu smyku, každý roce Parník na Vltavě, lyžujeme. Neděláme rozdíly, kdo přijde, může být s námi. Členské příspěvky nevybíráme. Jak nejraději vy sama trávíte svůj volný čas? Já moc volného času nemám. Nemám čas ani na sport. Když už je chvilka, tak spím nebo jsem se synem. Je mu 10, tak mámu potřebuje. Navíc jsem díky nemoci ztratila dva roky, kdy jsem s ním nebyla. Tak to musím dohnat. Také hodně času trávím s přítelem. Dokonce jsem byla požádána o ruku, takže bude svatba. Máte nějaké vaše motto, kterým se řídíte? Mám jich několik hodně pravdivých: "hlavou zeď neprorazíš“ a s tím souvisí „všechno potřebuje v životě svůj čas“. Co byste vzkázala lidem, kteří právě přišli o nohu? Je těžké pro zdravého člověka představit si, že nemáte nohu... Zkušenost je nepřenositelná. Ale když už se to stane.....věřit pořád v to hezké a jít dopředu. Dávat si malé cíle, ty postupně plnit a ty Vás dovedou k cíli velkému. Moc děkujeme za rozhovor a přejeme Vám mnoho osobních i pracovních úspěchů.

Neznamená to ale, že si může osoba amputát odnést, to až po jeho zpopelnění v krematoriu, Kremaci nohy si musí zaplatit pacient Tato nemocnice vlastní spalovnu nemá, ostatky jsou podle mluvčí odváženy v rakvi do krematoria a po zpopelnění jsou uloženy do společného hrobu. Pokud pacienti mají zájem ponechat si popel z vlastní ruky či nohy, musí to podle mluvčího pražské fakultní nemocnice Královské Vinohrady Lukáše Matýska předem nahlásit, končetina se pak předá ke kremaci pohřební službě. Tu si musí zajistit a zaplatit sám pacient.

Amputace pod kolenem, aby se nemoc nemohla dále šířit, byla doporučena Kristi Loyall, dívce, která začala v roce 2011 pociťovat necitlivost v pravém malíčku u nohy a později se ukázalo, že jde o rakovinu. Dívka si poté lékaře zeptala, jestli si svou vlastní nohu může nechat. Lékaři se shodli, že v tom není problém, a končetina byla poslána společnosti Skulls Unlimited, která provedla perfektní čištění a vybělení. Kristi si tak mohla sdrátované kosti vzít, kamkoli chtěla. Noha se tak může kochat výhledem z letadla nebo jinými cestami. Existuje mnoho důvodů, proč končetinu amputovat, jako například cukrovku, cévní onemocnění nebo traumatickou amputaci. V USA podstoupí podle statistik amputaci dolní končetiny v průměru 150 000 lidí ročně. Lékaři pacientům někdy sdělili, že je takový postup zcela nezákonný nebo nebezpečný, ale to není vždy pravda. Dle bioetika George Annase z Bostonské univerzity je jakákoli amputovaná končetina obecně vzato zcela bezpečná, pokud okolí neohrozí bakteriemi či infekcí. Jedním z případů, kdy pacient musel bojovat za to, aby si mohl nechat svou amputovanou končetinu, byl Leo Bonten, který měl nehodu, která způsobila vážnou infekci nohy, a bylo proto potřeba přikročit k amputaci. Aby svou uříznutou končetinu mohl dostat, musel absolvovat celý soudní proces a po obdržení nohy ji proměnil v funkční lampu. Záleží na legislativě, ale například maďarské zákony tyto části neberou jako zdravotnický odpad, ale postup spadá plně do kompetence pohřebních služeb.

Není žádná informace o tom, co se stane s amputovanou nohou.

Amputovaná končetina odjíždí přímo z operačního sálu ve speciálním vozíku s krytem směrem na oddělení patologie, kde jsou připraveny nádoby a chladicí boxy k tomu určené. Veškeré části tkání jsou pravidelně dle potřeby oddělení odtud transportovány dle hygienických norem místní pohřební službou. Na oddělení patologické anatomie se část odebraného materiálu z končetin, orgánů či jeho části podrobí histologickému vyšetření, tzn. vyšetření pod mikroskopem. Dvaašedesátiletý Jan: Vysvětlili mi, že se uříznutá noha prostě spálí s jiným podobným odpadem z nemocnice.