Pasivní agresivní chování nebo pasivně agresivní čin je charakterizované nepřímou rezistencí vůči běžným požadavkům druhých a společnosti a současným vyhýbáním se přímé konfrontaci. Pasivně agresivní chování se projevuje v osobních vztazích nebo na pracovišti a je charakterizováno zanedbáváním, ignorováním, zadržováním informací, neplnění společenských, rodinných či pracovních povinností, prokrastinací, skrytým obstrukcionizmem, neúčinností, tvrdohlavostí a úmyslnou bezmocností.
Pasivní agrese je chování nebo čin, pokud je občasná a nezasahuje podstatně do sociální či pracovní funkce či vztahů.
V psychologii je pasivní agresivní chování charakterizováno obvyklým vzorcem neaktivního odporu vůči mezilidským, rodinným a společenským povinnostem, očekávaným pracovním požadavkům, opozicí, mrzutostí, tvrdohlavostí a negativními postoji v reakci na požadavky na normální výkonnostní úrovně očekávané ostatními.
Typicky se vyskytuje v mezilidských souvislostech a vztazích, kde se projevuje vyhýbáním se, ignorací, zanedbáváním, pasivní manipulací či pasivním domácím násilím a pasivním psychickým zneužíváním blízké osoby, pasivně agresivní šikanou, mikroagresemi, manipulací zadržováním intimity, peněz, informací; také se vyskytuje na pracovišti, kde se odpor projevuje nepřímým chováním jako otálení, prokrastinace, zapomnětlivost a účelná neefektivita, zejména v reakci na požadavky autoritních osob.
V mezilidských vztazích je však potřeba odlišit pasivní rezistenci, u které se psychicky zneužívaná osoba snaží vyhýbat kontaktu s psychickým agresorem – v tomto případě se jedná o pasivní obranu, ne o pasivní agresi jako v případě zanedbávání blízké osoby.
Pasivní agrese může souviset s problémem potlačených citů. Pakliže jsou potlačeny, projeví se jiným způsobem.
Potom může jít v podobě pasivní agrese o nepřímý a neupřímný projev pocitů a emocí.
Pravděpodobně proto, že člověk, který neventiluje emoce, má pocit, že přímé vyjádření pocitů je špatné, uchyluje se k vyhýbavému chování a neříká napřímo co chce a co nechce nebo co cítí a necítí.
Vyjadřuje se za pomocí sarkasmů, naříkání, trucování a dalších podobných metod, aby se vyhnul vyjádření pocitů nebo i konfrontaci.
Při pasivní agresi obvykle dochází k potlačení hněvu nebo frustrace, ty se ale mohou projevit v umírněných formách, například nepříjemnými pohledy nebo tzv. tichou domácností.
Pasivně agresívní člověk se může projevovat manipulativně nebo věci sabotovat.
Pakliže se nedaří potlačované pocity dostatečně vyventilovat ani takovýmto způsobem, dochází k dalšímu hromadění a k přerůstání například ze smutku v depresi, z hněvu v nenávist, může dojít i ke vzteku a násilí.
Pasivní agrese nemusí být porucha osobnosti, pokud se jedná o ojedinělé činy ve specifických situacích.
Pasivní-agresivní chování poprvé definoval klinicky William Claire Menninger během druhé světové války v souvislosti s reakcí vojáků na dodržování rozkazů.
Menninger popsal vojáky, kteří nebyli otevřeně vzdorní, ale vyjádřili svou agresivitu „pasivními opatřeními, jako je tvrdohlavost, otálení, neefektivnost a pasivní obstrukce“ kvůli tomu, co Menninger viděl jako „nezralost“ a reakci na „rutinní vojenský nátlak“.