Jak se diagnostikuje alergie?

Ke stanovení diagnózy respirační alergie, zjištění příslušných alergenů a závažnosti onemocnění a rozhodnutí o nejlepším průběhu léčby pacienta využívá alergolog několik vzájemně se doplňujících nástrojů. Alergologické vyšetření začíná vždy pečlivým dotazováním pacienta. Lékaře budou zajímat podrobnosti o: příznacích a okolnostech, které je spouštějí, rychlosti, s jakou nastupují, osobní a rodinné historii, o „sklonech“ pacienta k alergiím, prostředí, ve kterém pacient žije, a jeho životním stylu, např. zda kouří, zda je ve styku se zvířaty apod. Alergolog provede obecné lékařské vyšetření a vyšetří orgány, které mohou být respirační alergií postižené, tedy nos, oči, krk a průdušky. Test nazývaný prick test se provádí na kůži předloktí. Pod kůži se zavede kapka alergenového roztoku, většinou několika alergenů, na které získal lékař podezření během podrobného dotazování. Výsledky testu lze zjistit již za 20 minut: pozitivní reakce způsobí zarudnutí kůže, které se podobá komářímu štípanci, mírný otok a svědění. Tato technika je rychlá, pro většinu pacientů není bolestivá a lze ji provést i u velmi malých dětí. Pokud je výsledek kožního testu neprůkazný nebo negativní, ale příznaky dál přetrvávají, může alergolog využít doplňující vyšetření specifických alergických protilátek z krevního odběru. Tím se jednoznačně určí příslušný alergen. Trpíte-li dýchacími potížemi, dušností nebo sípotem, nedílnou součástí diagnostiky je také vyšetření funkce plic. Tím se diagnostikuje alergické astma. Tzv. spirometrii je možno provádět jak u dospělých, tak i u dětí, a to přibližně od věku 4–5 let.

Diagnóza alergie se skládá z několika kroků, kterými jsou: anamnéza, fyzikální vyšetření, alergenové kožní testy, laboratorní diagnostika, provokační testy, epikutánní testy. Anamnéza je základním kamenem diagnostiky alergie, protože kvalitně odebraná anamnéza může diagnózu alergie určit a ostatní vyšetření ji následně pouze potvrdí. Alergenové kožní testy zjišťují reakci kůže na konkrétní alergen, laboratorní diagnostika zase pomáhá k diagnostice alergie pomocí testů, které stanovují hladiny různých látek v krvi pacienta. Provokační testy jsou situace, ve kterých je pacient vystaven alergenu, na který je přecitlivělý, a epikutánní testy slouží k průkazu kontaktních alergenů. Každý z těchto kroků hraje důležitou roli v diagnostice alergie a pomáhá lékařům určit příčinu alergické reakce a navrhnout vhodnou léčbu.

Diagnostický proces se skládá z pečlivě odebrané anamnézy, fyzikálního vyšetření, kožních testů, vyšetření laboratorních ukazatelů alergického onemocnění a u pacientů s respirační alergií dechových testů. Důkladné odebrání anamnézy je základem celé medicíny. Lékař pomocí cílených otázek odhaluje souvislosti a okolnosti vzniku alergických projevů, což může diagnostický proces značně urychlit. Nedílnou součástí anamnézy jsou dotazy orientované na rodinu. Pokud někdo v rodině trpí alergickým onemocněním, je pravděpodobnost jeho výskytu u pacienta vyšší. Důležité jsou i informace o podmínkách bydlení a zaměstnání, tedy v jakém prostředí se pacient pohybuje. Zásadní jsou i dotazy, které se týkají trávení volného času a pochopitelně přidružených onemocnění. Kožní testy odmítají specifické reakce pacienta. Kožní testy Při kožních testech se využívají sady nejrozšířenějších alergenů, které jsou vpraveny do kůže. Krevní testy Nezastupitelné místo v diagnostice zaujímají laboratorní rozbory krve. Základem je zjištění počtu eozinofilních leukocytů a jejich aktivity (ECP). Dále lze stanovit celkovou hladinu protilátek třídy IgE, která může (ale nemusí) být u alergika zvýšena. Specifické IgE protilátky proti extraktům alergenů jsou v dnešní praxi stále více nahrazovány tzv. komponentovou diagnostikou proti jednotlivým alergenním molekulám (tedy nezkoumá se jen reakce na alergen jako celek, ale na jeho jednotlivé složky). V diagnostice některých onemocnění lze provést i provokační testy alergenem. V současné době jsou však tyto testy prováděny spíše výzkumně na speciálně vybavených pracovištích. Dechové testy U pacientů s alergickými projevy v dýchacích cestách je nezbytnou součástí diagnostického procesu také vyšetření funkce plic (obvykle základní spirometrie metodou průtok–objem, bronchodilatační, případně bronchoprovokační testy nespecifické nebo specifické, tedy provokace alergenem). V současné době je velmi důležitým pomocníkem v diagnostice astmatu i stanovení hladiny vydechovaného oxidu dusnatého (FeNO), jehož zvýšená koncentrace svědčí pro alergický zánět na sliznici dýchacích cest. Uvedené diagnostické schéma platí zejména pro pacienty s podezřením na přecitlivělost k respiračním alergenům. Vyšetření pacientů s jiným typem alergie (např. potravinové) vychází rovněž z pečlivě odebrané anamnézy, více využívá expoziční a eliminační testy a testy nativní (původní) potravinou (prick to prick). I zde se velmi rychle rozšiřují možnosti komponentové diagnostiky.

Diagnóza je obvykle založena na příznacích, fyzickém vyšetření a sérii dotazů. V některých případech může odborník na alergii identifikovat příčinu alergie z anamnézy a příznaků a podpořit nález konfirmačními testy. Testování kožními „prick“ testy nebo krevními testy. Kožní „prick“ test (bodnutí) vyprovokuje alergickou reakci zavedením malého množství alergenu – látky, o níž se lékaři domnívají, že byste na ni mohli být alergičtí – do kůže pomocí lancety. Pokud jste alergičtí, kůže zareaguje a místo aplikace alergenu začne vypadat jako po komářím bodnutí. Krevní test lze použít samostatně, nebo na podporu výsledků kožního „prick“ testu. Krev je testována na protilátky proti imunoglobulinu E (IgE), což jsou látky vytvářené organismem v případě alergické reakce. Pokud jsou v krvi přítomny vysoké hladiny protilátek IgE a rovněž jsou přítomny související příznaky, pomůže to potvrdit diagnózu.